Arew
Vyprávění nešťastného příběhu jednoho krásného hřebce...
Nevím proč jsem byl právě tam.Jedno,ale vím jistě,chtěl jsem zpět,zpět domů s maminkou jsem se ani pořádně nepoznal a už jsem byl tam,tam v té malé ohavné stáji.
Co jediné si nyní z věku hříběte pamatuji je jen toto a ukrutná bolest,kterou mi způsoboval ten obrovský,černý bič.Nenarazil jsem na milující lidi,to je mi jasné od začátku mého pobytu tady.Žrádla jsem ve žlabu nenašel nikdy přes moc a volného pohybu jsem si taky moc neužil.A když už tak jen s železem v hubě a s zátěží na hřbetě.Musel jsem skákat přes ohromné překážky a za chyby jsem byl bit.A prý budu bit,když to tady pokazím,ale sám nevím co nemám pokazit.Vím jen to,že pokazit to nesmím,protože mě za to čeká smrt,zlá,na jatkách.
Au,bolí to,když se mi zarývají ty ostré předměty do kůže z obou stran mého těla.Pomalu docházím až do těsného prosteru.Mám strach.Velký strach,nechci zemřít.
Dveře se otevírají a ostré předměty mě nemilosrdně bodly.Vybíhám ven z těsného prostoru do rozlehlé,ohraničené plochy.Jsem zmatený,jsem tady poprvé a nikde smilování.Au,už zase ta bolest.Ale co to?Překážka,tu znám,přes tu jsem už trénoval skoky! Železo se mi v tu chvíli ohavně zarylo do úst a nemilosrdně mě donutilo,mít hlavu úplně zdviženou.Bolí to a nemohu si změřit překážku.Nemůžu nic vnímat.Pomoc,prosím.
Nevím co dělat a tak skočím do neznáma.Cítím tupý náraz a pád mého jezdce.Neodvažuji se přemýšlet.A druhá bolest,ale tentokrát mnohem větší a silnější,pronikavější a ukrutná.Cítím jak dopadám na zem a kolem mě dopadá ještě několik kavalet. Pomalu otevírám oči,ale nemá to cenu,bolest mi nedovolí nic dělat. Vím,že nastal můj konec.Slyším asi poslední věc,nabití a výstřel...
Vyprávění nešťastného příběhu jednoho krásného hřebce...
Nevím proč jsem byl právě tam.Jedno,ale vím jistě,chtěl jsem zpět,zpět domů s maminkou jsem se ani pořádně nepoznal a už jsem byl tam,tam v té malé ohavné stáji.
Co jediné si nyní z věku hříběte pamatuji je jen toto a ukrutná bolest,kterou mi způsoboval ten obrovský,černý bič.Nenarazil jsem na milující lidi,to je mi jasné od začátku mého pobytu tady.Žrádla jsem ve žlabu nenašel nikdy přes moc a volného pohybu jsem si taky moc neužil.A když už tak jen s železem v hubě a s zátěží na hřbetě.Musel jsem skákat přes ohromné překážky a za chyby jsem byl bit.A prý budu bit,když to tady pokazím,ale sám nevím co nemám pokazit.Vím jen to,že pokazit to nesmím,protože mě za to čeká smrt,zlá,na jatkách.
Au,bolí to,když se mi zarývají ty ostré předměty do kůže z obou stran mého těla.Pomalu docházím až do těsného prosteru.Mám strach.Velký strach,nechci zemřít.
Dveře se otevírají a ostré předměty mě nemilosrdně bodly.Vybíhám ven z těsného prostoru do rozlehlé,ohraničené plochy.Jsem zmatený,jsem tady poprvé a nikde smilování.Au,už zase ta bolest.Ale co to?Překážka,tu znám,přes tu jsem už trénoval skoky! Železo se mi v tu chvíli ohavně zarylo do úst a nemilosrdně mě donutilo,mít hlavu úplně zdviženou.Bolí to a nemohu si změřit překážku.Nemůžu nic vnímat.Pomoc,prosím.
Nevím co dělat a tak skočím do neznáma.Cítím tupý náraz a pád mého jezdce.Neodvažuji se přemýšlet.A druhá bolest,ale tentokrát mnohem větší a silnější,pronikavější a ukrutná.Cítím jak dopadám na zem a kolem mě dopadá ještě několik kavalet. Pomalu otevírám oči,ale nemá to cenu,bolest mi nedovolí nic dělat. Vím,že nastal můj konec.Slyším asi poslední věc,nabití a výstřel...
Princezna stáje
Ahoj všichni jmenuji se Lucka a chtěla bych se s vámi podělit o jeden neveselý, ale pravdivý příběh. Jezdím na jedné jízdárně už asi 4 roky a velice se mi tam líbí. Jízdárna je menší s 10 koníky, jejichž jména jsou Mohykán, (Megí), Vesna, Vanda, Zita, Zara, Miky, Viktor, Lotky a Čaky. Já jezdím hlavně na Vandičce, což je 10 hnědka anglického plnokrevníka. Ale nyní mi leží na srdci trochu něco jiného než naše dovádění s Vandou. V naší stáji jste ještě velmi nedávno mohli zahlédnout nádhernou vranou klisnu s nosním pruhem Megí. Byla to 3 a půl roku stará sestra Mohykána. Nerada o ní píši v minulém čase, ale nic už nezměním na tom, že Megí už mezi námi není. Tahle kobylka byla princeznou stáje (chodili se na ní dívat i lidé z okolí) a jezdil na ní hlavně majitel koní Jarda, protože Megí zdědila po matce Monetce povahu letícího šípu, často měla koutky od krve, ale to ne proto, že by se na ní necitelně jezdilo, ale proto, že byla tak nezastavitelná. Prostě si toho nádherného koně představte … A o prázdninách se to stalo. Kobylka začala kulhat, zjistilo se že má artrozu , kterou zdědila po Monetce. Byly 2 možnosti, buď se jí deformace kloubů upraví růstem a aspoň jí to nebude bolet nebo se bude muset utratit. S kobylkou se to nelepšilo a tak se před týdnem majitel rozhodl ukončit její trápení. Mělo se to provést ve čtvrtek. Ve středu když jsem jela od kobylky o kterou se starám kamarádce, jsem se zastavila na jízdárně, abych se s Megí rozloučila, ale nečekala jsem co uvidím. Ve stáji stála jen malá Zara(je ještě hříbě a nejezdí se na ní) a nějaký nový kůň. Megí ležela v boxu od Mohykána a už se nemohla ani zvednout, vešla jsem k ní a ona mě pomalu ani nezaregistrovala, tak jsem si k ní sedla a vzpomínala na všechny krásné chvíle, které jsme spolu od hříbátka prožily. Megí mi položila hlavu do klína a přerývavě dýchala, nevím jestli mě vnímala, ale bylo to strašné. Přála jsem si, aby se stal zázrak, ale.................... Strašně jsem brečela, a tak jsem se rozhodla už raději odejít, abych svou depresivní náladu na Megí ještě nepřenesla. Poslední pohled a Sbohem Megí! Pak jsem se konečně podívala na toho nového koně a chtěla jsem křičet a mlátit: Ty ryzáku, co ty tu děláš v boxu Megí, tady má být ona a né ty, ale pak jsem si uvědomil, že on za nic nemůže.. Jen k němu cítím odpor, nevím proč, ale asi proto, že se nemůžu smířit s tím, že ho Jarda koupil místo Megí, aby měl koně do provozu.
Snoopyk
Ahoj všichni jmenuji se Lucka a chtěla bych se s vámi podělit o jeden neveselý, ale pravdivý příběh. Jezdím na jedné jízdárně už asi 4 roky a velice se mi tam líbí. Jízdárna je menší s 10 koníky, jejichž jména jsou Mohykán, (Megí), Vesna, Vanda, Zita, Zara, Miky, Viktor, Lotky a Čaky. Já jezdím hlavně na Vandičce, což je 10 hnědka anglického plnokrevníka. Ale nyní mi leží na srdci trochu něco jiného než naše dovádění s Vandou. V naší stáji jste ještě velmi nedávno mohli zahlédnout nádhernou vranou klisnu s nosním pruhem Megí. Byla to 3 a půl roku stará sestra Mohykána. Nerada o ní píši v minulém čase, ale nic už nezměním na tom, že Megí už mezi námi není. Tahle kobylka byla princeznou stáje (chodili se na ní dívat i lidé z okolí) a jezdil na ní hlavně majitel koní Jarda, protože Megí zdědila po matce Monetce povahu letícího šípu, často měla koutky od krve, ale to ne proto, že by se na ní necitelně jezdilo, ale proto, že byla tak nezastavitelná. Prostě si toho nádherného koně představte … A o prázdninách se to stalo. Kobylka začala kulhat, zjistilo se že má artrozu , kterou zdědila po Monetce. Byly 2 možnosti, buď se jí deformace kloubů upraví růstem a aspoň jí to nebude bolet nebo se bude muset utratit. S kobylkou se to nelepšilo a tak se před týdnem majitel rozhodl ukončit její trápení. Mělo se to provést ve čtvrtek. Ve středu když jsem jela od kobylky o kterou se starám kamarádce, jsem se zastavila na jízdárně, abych se s Megí rozloučila, ale nečekala jsem co uvidím. Ve stáji stála jen malá Zara(je ještě hříbě a nejezdí se na ní) a nějaký nový kůň. Megí ležela v boxu od Mohykána a už se nemohla ani zvednout, vešla jsem k ní a ona mě pomalu ani nezaregistrovala, tak jsem si k ní sedla a vzpomínala na všechny krásné chvíle, které jsme spolu od hříbátka prožily. Megí mi položila hlavu do klína a přerývavě dýchala, nevím jestli mě vnímala, ale bylo to strašné. Přála jsem si, aby se stal zázrak, ale.................... Strašně jsem brečela, a tak jsem se rozhodla už raději odejít, abych svou depresivní náladu na Megí ještě nepřenesla. Poslední pohled a Sbohem Megí! Pak jsem se konečně podívala na toho nového koně a chtěla jsem křičet a mlátit: Ty ryzáku, co ty tu děláš v boxu Megí, tady má být ona a né ty, ale pak jsem si uvědomil, že on za nic nemůže.. Jen k němu cítím odpor, nevím proč, ale asi proto, že se nemůžu smířit s tím, že ho Jarda koupil místo Megí, aby měl koně do provozu.
Snoopyk





Dalpot Danken




